Existuje věková nebo sociální skupina dětí v níž je šikanování častější a závažnější než v jiné? Ludmila Mrkvicová tvrdí, že se může objevit už ve školkovém kolektivu?

Tomáš Velička: Ano, může se projevit u tak malých dětí. Agresoři mohou pocházet ze sociálně slabých rodin, ale často to bývají velmi inteligentní děti dobře situovaných rodičů. V základních školách se šikana objevuje nejčastěji v páté nebo šesté třídě. Souvisí to se změněnou rolí pedagoga, který se pro chlapce a dívky v tom věku mění z autority v nepřítele.

Psycholožka Mrkvicová říká, že šikanování je třeba zarazit v samých počátchích. K charakteristice tohoto jevu patří, že se musí opakovat. Když řekne jeden kluk druhému, že je debil, je to sice ošklivé, ale nemusí jít hned o šikanu. Hrubá slova jsou dnes v konverzaci mezi dětmi bohužel celkem běžná. Podle klinické psycholožky se dá za šikanování označit každé devalvování jedince, jak fyzické, tak psychické. Je tedy vůbec možné rozpoznat, že šikana právě odstartovala?

Tomáš Velička: Šikana má pět stupňů. Učitelé ji zpravidla rozpoznávají ve druhém až třetím stadiu, kdy je jasně vykrystalizovaná role agresora a oběti. Ve čtvrtém stupni další děti přejímají normy chování agresora a v pátém se kolektiv začne těšit na to, co ten den oběti provede. Pak nezbývá než třídu rozpustit a děti umístit do jiných škol. To se ale stává málokdy. Například v Ostravě se to ještě nestalo.

Ludmila Mrkvicová: Obětmi jsou často děti s handicapem. Nebrání se, protože chtějí mít kamarády a věří, že si je tak získají. Často se dospělým nesvěřují se svými potížemi.