Bílá mouka, cukr a sůl nechybí v žádné kuchyni běžného středoevropana. Společné mají, že je přísní zastánci zdravé výživy někdy označují za bílé zabijáky. To se však týká hlavně jejich nadměrného množství v dnešních jídelníčcích. Cukrování má tisíciletou tradici. V Asii se cukrem sladilo dříve než v Evropě. Nejdřív měl cukr podobu sladké kapaliny získané z cukrové třtiny.

Do Západní Indie přivezl třtinu Kryštof Kolumbus a začala se tam úspěšně pěstovat. Dávní obyvatelé Evropy používali jako sladidlo med nebo ovoce.První zprávy o cukru, samozřejmě třtinovém,přinášeli do Evropy účastníci křížových výprav. Není bez zajímavosti, že ho nazývali indická sůl. Cukrem se zprvu nesladilo. Přidával se do inkoustů, kterým se psaly důležité listiny. Středověcí umělci ho dávali do svých barev, aby byly trvanlivější a na obrazech působily zářivěji. Stával se také surovinou k výrobě drahocenných léků a mastí. Mezi léčivy jej uvádějí i nejslavnější lékaři té doby. Také alchymisté nedali na cukr dopustit. Ve žlutých a žlutohnědých krystalech, které se tvoří při karamelizaci cukru, viděli téměř elixír života. Významný alchymista Khunrad o cukru napsal v šestnáctém století ve svých spisech, že hojí rány a dává báječné léky v mnoha podobách. Kvintesence cukru uzdravuje a posiluje zázračnou silou, jež se ještě zvyšuje přidáním zlatých lístků. Stejně jako příznivci se však ozývali i odpůrci cukru. Už v sedmnáctém století varovali někteří lékaři před jeho škodlivostí. Hlásali například, že kdo jej jí třicet let, s úplnou jistotou se zvolna otravuje. Skutečnost, že cukr může člověku život zpříjemňoval, nebo naopak působit problémy se ozývá i ve známém ironickém rčení někomu něco osladit, jehož obměnu zná díky televizi snad každý Čech, Moravan a Slezan : "Evropě to osladíme". Televizní propagace nadcházejícího předsednictví České republiky Evropské unii zároveň připomíná, že kostka cukru je českým vynálezem, který přesáhl hranice jedné země.

Vraťme se však ze současnosti do historie cukrování.Třtinový cukr převládal v evropských kuchyních až do devatenáctého století. Významným datem sladké historie se však stal rok 1747. Pruský chemik Marggraf tehdy ve vědeckém světě vyhlásil, že se mu podařilo vyrobit cukr z řepy. Prvních deset liber a třicet lotů řepného cukru, které měly prokázat možnost jeho průmyslové produkce však bylo vyrobeno přibližně až o půl století později. To už si tato myšlenka získávala přízeň některých korunovaných hlav. O dalším rozšíření řepného cukru rozhodly napoleonské války. V složité válečné situaci byl dováženého třtinového cukru nedostatek. Sám Napoleon vypsal pohádkovou odměnu tomu, komu se podaří získat dostatek cukru z některé domácí evropské rostliny. Ve Francii se tehdy začala pěstovat cukrová řepa na obrovských lánech. Jak se dozvídáme ze zpráv Napoleonova ministerstva vnitra, jen za sezónu 1812 až 1813 bylo ve sladké Francii vybudováno na tři sta cukrovarů. Napoleonův pád sice zaznamenal úpadek cukrovarnictví, ale na novou vymoženost už nebylo možné zapomenout. Od třicátých let devatenáctého století nastal nový rozmach a cukr vyráběný z řepy postupně ovládl evropské kuchyně.

Cukr se dnes v kuchyních nepoužívá jen jako sladidlo. Protože zabraňuje množení mikroorganizmů, pomáhá konzervovat kompoty a džemy. Jeho schopnost aktivovat kvasnice se využívá při výrobě kvásku a kynutých těst.

Dnes si běžně můžeme vybrat mezi kostkovým, krystalovým, pískovým, krupicovým či moučkovým cukrem. Pro třtinový cukr nemusíme jezdit do vzdálených končin, prodává se v každém marketu. Příznivci zdravé výživy se mohou rozhodnout pro nerafinovaný cukr, který obsahuje melasu nebo pro melasový cukr s výraznou chutí a vůní. Jemně hnědý cukr se vyrábí z rafinovaného hnědého třtinového cukru. Labužníci znají ještě další druhy například zlatý cukr, jehož nazlátlé krystaly se vyrábějí zvláštní technologií. cukr Demerara pochází původně z Guyayany. Vyrábí se v poměrně velkých krystalech a má výrazné aroma. Je vhodný do cukroví a dortů. Lahodnou chutí ovlivňuje kávu a jiné horké nápoje, například svařené víno. Čínský cukr se vyrábí ze směsi rafinovaného a nerafinovaného cukru a medu. Může dodat zajímavou chuť pečené kachně i vepřové pečeni.